Lepitelnost plastů a trvanlivost lepených spojů

11.1.3 Lepitelnost plastů a trvanlivost lepených spojů

Ing. Miloš Sova, CSc.

O lepitelnosti plastu rozhoduje především druh polymeru, který tvoří jeho základ, a zejména polarita polymeru.

Nepolární polymery, jako jsou polyethylén, polypropylén nebo polytetrafluorethylén, jsou lepitelné jen velmi těžko nebo vůbec ne. Proto se před lepením jejich povrchy upravují oxidací vedoucí k povrchovému zvýšení polarity. Jinou metodou je zvýšit lepitelnost nepolárního polymeru přídavkem polárních plniv, polárních kopolymerů nebo změkčovadel. To ovšem nelze provést před lepením již vyrobených dílů, nýbrž již při výrobě samotného plastu.

Silně polární plasty, zejména polyamidy, některé deriváty celulózy a polyurethanové plasty, se lepí také jen obtížně.

Pro lepení jsou nejvhodnější plasty se střední polaritou, jako jsou polyvinylchlorid, polystyrén, polyme-thylmethaakrylát, polyestery, celuloid, ale také fenoplasty, aminoplasty a epoxidy.

Rovněž krystalinita polymerů značně ovlivňuje jejich lepitelnost. Semikrystalické termoplasty (polyethylén, polypropylén, polyamid) mají lepší mechanické vlastnosti než plasty amorfní, ale na lepitelnost má krystalinita vliv opačný. Se zvyšujícím se krystalickým podílem lepitelnost polymeru klesá.

Většina plniv obsažených v plastech, např. celulóza, dřevěná moučka, skleněná vlákna, jsou kromě grafitu a sazí polárního charakteru a adhezi lepidel k povrchu materiálu většinou zlepšují.

Změkčovadla, například ftaláty v polyvinylchloridu, mají obvykle snahu migrovat k povrchům. Jedná-li se o povrch slepený, prostupují i do vrstvy lepidla, rozleptávají ho a narušují. Tím je ohrožena pevnost spoje. Při lepení měkčených materiálů musíme tedy dbát na to, aby se lepidla se změkčovadly nemísila. Taková jsou vulkanizovatelná kaučuková lepidla, lepidla reaktivní a…